O matce holubů

Královnou z říše pohádek kol které točí se svět
Popelek jako princezen na hrášku znám
holoubci  slétají se tam
 a vrkají, vrkají, zlaté nitě snášejí
pavouci tkají pak sítě kam chytí sny dětí
zavřou je královně pod klobouk
to aby nezbeda ani nevykoukl
Matičko holubí, je čas  se proletět
obletět svět;
 děti už čekají až uslyší zase
závan křidélek, blíží se jejich čas na spánek

Mléčná dráha

Ulicí rozeběhla se mléčná dráha

Lubinko, spíš?

Nasedni na mne, k měsíci,

k hvězdné galaxii vezmu tě s sebou

Nevěř, že mé stopy zebou

Víš, v mé říši tiše sní

o matičce Zemi a v ní ulicích

je adventní mír

a tichý, tichý stříbrný smích

zvoní z kostelních věží

Tak neboj se

otevřených okenic a dveří

kudy přicházím

Možná pohádka o/ Sova Imriško

Přítelíčku, co ti nedá spát?
Měsíc za to může snad, starý kamarád
slétl na můj hrad a chtěl se mnou karty hrát
o hvězdy na nebi, o mraky, oblaka. Řekl:
Básníku, Imriško,zdali tě neláká přidat se k nám?
Přísahám na moje táhlé Hůůů, švindlovat nebudu
přidám ti do hry utichlé zvony věže kostelní, té dámy
 co sedí si tiše mezi námi, zdálo by se, že spí
 v hodině půlnoční. Leč ona hlídá
Jestliže jeden z nás prohraje bude bída
 a nebe zapláče nad zmarem tohoto rozhovoru.
Můj sýčku, Imriško zakletý, dobrou noc
jdi už spát, hra končí...
Zas ráno potkáme se spolu, zas získáš nazpět moc

Chaloupka

Chaloupko moje zastrčená kam běžně druzí nechodí
jsi stále jako malovaná
a srdíčko si lebedí, že stále cítím tvoje kvítí
rmen se lnem,čekanka, vlčí máky
a taky růže šípkové objímající se s plotem
Okenice už vyhlížejí, po nitích slunečních cestičku uklízejí
-
škoda, nastal čas loučení s naším létem

Děti Supernovy od Lubinky_ jak k ní hovořili

Hoj, větrové podzimního vládce

jak mu sloužíte, zvony budíte mu na počest

že vracíte ho věžím měst

oslavné tirády pějete 

až chvějí se hodinné ciferníky

 a poplašeně cvrlikají

píseň o ptácích na odletu

i komíny se choulí

čekají na odvetu

až zažehnou se první ohně v kamnech domovů

a děti supernovy

pozvou do svých čtyř stran

 zavřených ostrovů ticha a díkuvzdání

v rose

Když sluníčko, ještě bosé 

do ulice vstoupilo

umylo si nohy v rose

by se střechám líbilo

když si jich snad na sta

běhat po nich spustilo

a tou rosou svěže vlahou

 věž, hodiny zrosilo

Dobré ráno, věži i komíny,

vstávejte, lidičky odbíjí hodiny

veselé noviny

V očekávání

Tajemné ticho plíží se zšeřelou ulicí

-

jen jedno okno rozzářené

zvědavým hodinám na věži 

co k němu kráčí minutami šeptá tiše

-

Jsem v očekávání

vyslal jsem ti dopředu kočárek

abys do něho vložil čas

až maličký přijde, aby se vezl životem

-

a´t je jeho cesta veselá

a šrámy z dláždění a´t nedělají rány

do duše i do těla

Prečo sa Filipko stále len na Barbakan pozerá

Bu´d vítán, Filípku, kocourku zvědavý
copak ti pokoje nedá,
že šplháš po římsách, do okna hledíš
stále jen v obraze, v zrcadle vidíš
pověz mi co to je
I domky ulice za tebou točí se
zvědaví co tam hledáš
-
dokud tě nepustí ochutnat talíře
pokoje prý ty nedáš....

Jak že začala píseň svítání

Nejdříve se zvonky rosy rozezněly chodníky

 kde si mezi dlažebními kostkami  ještě v noci hrál déšt

 na schovávanou, letní kapky něžně seskakovaly do louží

a malovaly na střechy a na zvonice  obrazce

-

po dešti;

z hnízd se ozvala melodie jak krásná byla noc a jak svěží přichází den

 pro ptačí trylkování, na špici kostelních věží šplhá červánkové nebe

až městské zdi se slastně protáhly a zvoní do okenic

"nezaspěte letní jinotaj!"

když se modrostmívá

Na město snáší se mlhavý pléd

je utkaný z rosného stmívání

-

 ještě slunci nezavřelo dveře

a okenicemi nechává sklouzávat jeho poslední zlaté prameny

-

šimrají spáče

nezaspěte kouzlení, vstupte do čaroděje

Proč se jen světlo v očích mění na rosu

Řekni mi, řekni, svítání

proč noc jsi proměnil v růžové chvění

milenci za okny jak domy ještě v snění

lampy šly spát, zhasly jak svíce

za chvilku na chodník přilétne slunce

 a v očích ulice,slzi se uroní

to nejsou slzy, to padá rosa

 láskyplná a bosá z polibků na chodnících

 vzlíná se do očí po vzbuzených okenicích

...Zatímco město

...zatímco město zčerstva vstává

mlžný motýl už odlétá

hrad ještě oděn v mlžný šat

jakoby nechtěl vstát

oděný do červánků z šedých par

-

tajemný zůstává, cítí se stár

-

Už za ním než houfy cizích  návštěvníků

píšících na zdi jak do patníků

-byl jsem zde,ohmatal-

a hrad nad městem dál drží stráž

a s ním se probouzí

i když se zdá, že ještě spí svůj věčný sen

o mládí

Margaretka děťom

Margaretko, můj kvítečku
půjdem si hrát do domečku
na zahrádku dojdeme si pro pohádku
máma, táta, sestřička, kašpárek
 a kočička, to jsou tvoje děti
máš jich jako smetí
Berušku i s medvídkem
do pohádky přibereme
- na sebe se usmějeme

To je krásný svět!

V čase kdy se rodí a umírají hvězdy

V  čase kdy odchází den a noc vstupuje do ulic

měsíc vyhání na nebe své zlaté ovečky

na tisíc svící zažehnou nad věžemi

 do hodin, do zvonic, okenic

a snové budou spřádat čaročas

než zase den začne navracet své modré záplaty

a bílým závojem vše pozhasíná

probudí  v nás hvězdy co právě zemřely

Dětstvo Lubka mala

Když byla Lubka kdysi malá

měla své věrné kamarády

-

 zůstali jako ona

 stále mladí a hraví

-

 na co že na ně jdou věku pavučiny

i po letech mají v očích  hravé činy