Kampak pluješ, pohádko z města našeho?
Odvědital s povděkem, že prý do svého.
Odvědital s povděkem, že prý do svého.
Ptá se ulice, věže se v hněvu kroutí;
Mihla ses u nás nakrátko, a pospícháš,
lodičky z papírových proutí;
Máš náš čas, my tě nedáme.
malířku tvojí hledáme, ať vzplane za hřích
větrem hnána, ať spolkne jí brána do věčnosti.
K zlosti z karnevalového bálu, z podzimních plískanic
k nám přiletí sněluláci zase,
v kapse vločky rozesejí
a oči dětem zpět rozesmějí
v ctnosti. Copak se smí být hodnými?
A tak už znovu nastavíme své komíny
a budeme upalovat, jednoho za druhým
Kdy? To nepovím, dlí ulice;
Dokud malováno o nás bude, o věžích,
o snech co se jim zdají
o oknech, které vyzvídají kdy uvidí malířku
dotknou se jí, aby znovu zrodila pohádku
do jejich domova,
začneme odznova, pozpátku:
Kam pluješ pohádko z našeho města?
album