O troch snehulácích

Byla žila jedna věž

mysli si, že je to lež

byla věž a byla brána

která vedla k věži

jaro, léto, podzim, zima

stále si ji střeží

Sníh jak květy střídají se v čase

a už jsou tu rampouchové zase

to mají i domy rýmy jak skládají sněhu rýmy

do zvonící závěje, 

že střecha se zas poměje

pod bělostnou peřinou

Páni, dámy, prominou, že se jim zdá lež

co potkalo věž

Na hodinách přistály tři prý sněhuláci

po střeše hned šplhali

- to jim dalo práci!

 a pak na nás kývaly jak jim vítr hrál

I já jsem jim mávala

....Jak to bylo dál?

S jarem jsem , žel roztála

Brána spala, neviděla

jaký sen se nocí zdál

Noc vo vzpomienkách

Napadalo pavučin

do stínů, nočních uliček

z věží hodiny zaplakaly,

že dlouho stály

zvonec, že dlouho nikdo nezvonil

po střechách jenom kočky lkaly

aby zpět kocoury přilákaly

a domy spaly, zapomenuté dnem

Záclony na obloze vypadaly uboze

snad by se i žalem rozplakaly

 a domy spaly

domy je nevítaly

schoulené do tmavých uliček

Možná, kdyby měsíček vydal se mezi ně

, pohoupal sny jim na klíně

 Ze záclon těžkých se první slzy draly

hodiny dřímaly, zvon pochrupoval opuštěný

jen pavučiny oblézaly opuštěné stěny...

Ráno na trhu

Ej, otvorte sa, zvedavé okenice

prijelo slnko v zlatom kočíku

chvátajte babky kupit zlatých nití

otvorte dverí dokorán

ať može  svoj vzletný stánek rozsvítit

do všech kútov, stran...

Ako sa barbakan a mesaičik o mesto starali

To byla noc, a všeci kolem spali

kedže sa barbakan s vežou kostola postrkal

kdo že má vlastně dneska držať stráž.

i zhlédnul k nim mesiačik z oblakov, 

a mal hned smutnú tvár.

Barbakan, aký ty jsi strážce, že veži tolko našepkáváš rátanin?

Veď, že je hlásná, mala by ti hlásať kdo že ide

nie, že sa škorpiť o to budete.

Hej, mesiaci, veď, pravdu máš

Pekně nám sviť

 a my dvaja budeme hlídati

aby neprišol v mesto kdo v něj nepatrí!

Ako u Turzov vetrali

Slnečný kotúč otvoril okenice

 v sednicách polehtal líčka mamičkám

 a otvoril krám pro dennú veselicu

ludia sa rozprchli do všech svetových strán

len vo svetnici mamičky vyložili perin 

aby jich vietor prečesal

 a čas šel kolkolm dál k obědu

nespechal

Veď je tak krásně mezi námi!

Strážná veža

Hej, moji přátelé, ochráncové, poslové dobrých zpráv

máváte mi na pozdrav, že vše jak má být, klidno a zdrávo

mírově

Hledím do dáli a hlásám

Buďte i vy v klidu: Tak to je

 čarovným babím létem

...ako kocúr Kubo a gazda

Byli žili, už je to tak

kocourek Kuba s gazdou svým v společenství družném

co spolu  z jara vsadili to sklízet se jali v  mužném postoji

- 

žádnými rozbroji  se netrápili  kdo co dělat bude

Vesele k tomu si zpívávali, bylo jich slyšet všude

-

Já volný jsem jak ten pták

ne líná huba, naopak,  v spolužití dobrodružném

 své pole dýní sklidím rád

 já, gazda a  já, Kuba, chlupatý jeho kamarád

-

Kdo lže, je prázdná huba

co prázdnou slámu lámat chtěl by rád

Kdo pomáhá si, přec ten zná co je

při sobě věrně druh s druhem zůstávat

Alex a husličky

Zahraj mi, chalánečku, zazpievaj husličkami

máš v očiach pesničku

prstíky jdu ti sami

Zahraj len, chalánku

srdéčka rozžiarí se

Uchop len husličky, 

pesnička vydarí se!

Po práci

Ej, dobre je dobre

tuna , pod horami

slnečko vstává priskoro s námi

rozčesává si po krajině svoje kadeře

 a tráva zelená se, voní

po ní mé ovečky vesele

snad za beránky na obloze

Moj Bože, 

a ked že z pecnu dňa ubereš posledného krajíca

ovečky spát nazpět poženem ja,
-do koliby škoda ist-

Pod tvojími nebeskými klenbami sednu si raz

 a budu z hvězdiček  číst si báchorky

bohatý tvojou milosťou 

kolko si mi jich nachystal

kvety minulosti

Sedím si, sedím len tak

 a snívám

už dávno je odkvetnutá jar,

 Léto zavonělo vlčími máky

 a hrozny se nalevajú š´távou

 ako materinská prsa, 

kedže láskyplně priviňajú novorozenátko

A já tu sedím a snívám

keď že prichádza chvíla

kdy sa oddám básníkovi

aby mi vrátil mládí

skor

ako mi vietor podzimu začne ofarbovat vlas...

Městečko

 V jednej ulici z ateliéru sešlo se městečko na pokec;

kývaly domky na kusu řeči: 

Je přec krásná věc jak v řadě vedle sebe

jsme si městečkem plným věží.....

Kdo nevěří ať jen běží k  naší malující paní

potkala nás totiž jaksi znenadání

 a hned si nás oblíbila

do ulice sestavila, 

až jsme městečkem pohádkové zemičky

Přijďte jen posedět mezi námi, vy, prostě prostí, nevěřící, lidičky!

letajúca vež

 Veru, stalo se v dašťovou sobotu popoludni. veži sa zachcelo s vetrom si zaletět....
Rozmáchla sa nad domy, nad strechami...
Ty se zlakly, že by zostaly tu sami?
Kominíčku, povedz jej z výšky komína, že lietajú iba vtáci
Aj mačka zhovárá se: taká to konina,
Ke´d vietor odvane, kdo z věží sa  ako vietor raz  vrací v čas polední?
I bijú vežné hodiny poplašně: Zadržte věžu; však, ať o letu si iba sní!

Mačky dom

 Tuto, z tohto domu vyšla jsem se prejít Lubky atelierom

 a pozret sa na to, aký že dnes dom v akej ulici mi stvorila;

 Veru, páčila sa mi jeho výška, počet oken tiež bol  skvelý,

 ale najlepši sa mi páčí, veru pod strechou, veď létajú mi tam sem vtáci; 

Lubi, prepáč, práve sa tam  vracím: ňauuuuu

povedala věža věži : Dost už bolo samoty
...a čo ty? Zda se prizhováráš tejto opuštěnej dobe?
Že by bolo bližší tobě věkom spěchat do stárnutí?
Kdeže věže stárnu! Také věc
- náklonnosti času treba. Ludia stárnu, lebo spěchajú
nás tu na pospasu  času nechajú.
Veru pravda, času máme dosť, duoležitá je len naše príchylnosť!

Na dvorečku

Na dvorečku u domečku zastavil se čas
koza čeká hospodáře co jí z půdy seno háže
hospodyňka za plotem zelí sklízí,
zdalipak jí dá?
Lízla by si , kdyby dala
ona se však nepředá....

Vrány štěstí roznášejí,
které čas zde zanechal
Pojď pro buchty na pekáči
najíš se co hrdlo ráčí
než zas půjdeš dál....

Kronikár

Je tichý, strmý, jen se dívá jak  život kolem splívá,

potichoučku střádá slova do vteřin...

kapka za kapkou dopadá z brku zvaného čas

po zdech jak po papíře; 

Kronikář ví, že jen kdo umí číst si přečte zprávy 

co předává zde na paměť...

Lidé budoucí, buďte tu zdrávy, neboť přetrvávám v zdech

jak v době zde, v století budoucích

Že je to tak, mé věže i věžičky, okna, okenice

Otevřte brány dveře, nevěřící a račte vejít do světnice 

kde seděl jsem a střádal čas

Zda naleznete stopy své,každého z vás?

To přeje věk, váš kronikář

Na pavlači/ za branou

Hej hou, kdo že tady straší ?
Na pavlači za branou kam slunci vejde se jen paprsek a půl?
Vrány se slétávají, posedají po schodech, na zábradlí dlícím věky
Pavučinám daly prostor zákoutí i střecha....
Avšak okenice, ty jsou dokořán a diví se i dveřím
Proč že střeží klid a pánek věcí zdejších
Koukejme, pes, v okně kočka...
Svého pána se prý dočká on i ona
Žádné strašidlo, jenom věk letitý tu je a dožívá
Mezi mraky taky občas i sluníčko prý sem taky chodívá
Kdepak strašidla!
To jen naše výtvarnice k drbu nás sem vybídla....