Jak šel Sněhuláček na radnici/ ta před Mikulášem

Nejenom pro děti bývá čekání na Mikulášův příjezd zdlouhavé. Také Sněhuláku se to té zimy zdálo  nějak vlekoucí se.
Sotva přispěchal spolu s Martinem na jeho sněhobílém koni už mu babi Zimice hlásila od komínů, že nejspíš přiletí ta stará Obleva. Zpívaly jí o tom rampouchové, kterým tekly slzy na chodníky až vytvořily klouzačku, což se nelíbilo radním.
"To tak, ve městě, abychom se v ulicích klouzali jak děti" hartusili a celou ulici zasypali solí.
A právě sůl byla ta co se pustila Sněhulákovi do jeho sněhobílého pláště a svrběla ho tak, že mu kousek po kousku odpadával...
To už bylo na milého bílého panáčka moc. Rozhodl se, že napíše na radnici stížnost. Vybral si nejbělejší mráček a vepsla svou prosbu:Nesolit, prosím, Nedovolit Oblevě nástup do ulici.
Kdepak by radní koukali po oblacích, když se hřejí u teplých kamen...
Sněhuláčka to čekání rozzlobilo. Zítra má přijet strýček Mikuláš, a tady celá ulice pláče od soli.Nedá se nic dělat, musí svou stížnost předat osobně panu starostovi.
A tak se vydal na radnici sám.
Pan starosta byl překvapený, který že to urousaný panáček mu vstoupil do dveří.
"Dobrý den, jsem Sněhulák Pajdulák= Pepa. Narodil jsem se v nebesích a přivezl mne Svatý Martin pro radost vašich dětí, abych jim pověděl, že Mikuláš už je na cestě. Jenomže Mikuláš zabloudil, protože místo bílého města máte ulice plné břečky. Já už nemám dost sil mu zavolat kde jsou děti, protože mi taje můj plášť,  a tak ztrácím sílu. Prosím o sjednání pořádku."
Pana starostu to zaskočilo, jelikož měl sám děti sotva školou povinné a ty se nemohli Mikuláše dočkat. Ihned svolal schůzi, aby se radní domluvili co s tím.
Nezbývá, než zachránit zbývající sníh a honem opravit sněhulákovi plkáčť; postavit ho doprostřed náměstí, hodně vysoko, aby ho Mikuláš slyšel.
Stalo se, a proto byl svátek dětí protentokrát zachráněn.

Jako v Zürichu místo mně, upálili snehuláka, vypráví se (I. časť diptychu)

Kampak pluješ, pohádko z města našeho?
Odvědital s povděkem, že prý do svého.

Ptá se ulice, věže se v hněvu kroutí;

Mihla ses u nás nakrátko, a pospícháš,

lodičky z papírových proutí;

Máš náš čas, my tě nedáme.

malířku tvojí hledáme, ať vzplane za hřích 

větrem hnána, ať spolkne jí brána do věčnosti.

K zlosti z  karnevalového bálu, z podzimních plískanic

k nám přiletí sněluláci zase,

 v kapse vločky rozesejí

a oči dětem zpět rozesmějí

v ctnosti. Copak se smí být hodnými?

A tak už znovu nastavíme své komíny

 a budeme upalovat, jednoho za druhým

Kdy? To nepovím, dlí ulice;

Dokud malováno o nás bude, o věžích, 

o snech co se jim zdají

o oknech, které vyzvídají kdy uvidí  malířku

dotknou se jí, aby znovu zrodila pohádku

do  jejich domova,

začneme odznova, pozpátku:

Kam pluješ pohádko z našeho města?

album

Jak si babička s Kubou a Macíčkem se sedmi čerty poradili a Lubince pověděli

Tam v tom mlýně na kraji města

kam dovede vás jen potokem cesta

 a kam se věže kostelů sklání

když hvězdy vezou je do Usínání

klape koleso mlýnské klip klap klop

až voda stříká pod sám krov

čerti se jednou vám vyrojili 

by babičku si spolu osvojili

ať pekelně dobré buchty mají stále na talíři

- Je to k nevíře, pověst praví že

statečný Kuba a Matýsek její pranic se tahanic čertovských nebojí

a spolu s babičkou na čerty zbrojí past: ať začnou se třást rohatí

oni že kožich jim vyplatí

babička lepenou past z medu na ně už chystá 

a kočky zase smetánku obětují, když tvoří z ní klouzačku,

 pěkně do potůčku vedenou

ať čertiska po ní svezou se dříve než začne svítat

 a kokrhání kohouta až slunce bude vítat

zas do okenic zahledí se v mlýně za městem

a babičky úsměv  rozletí se krajinou ranní až k nám, sem

do pohádky. Vítej dne zpátky, vítězi nad peklem

Jak si Kubik šel chytat hvězdy na měsíc

Povím vám, není to pohádka, zkrátka stalo se jedné letné noci, měsíc byl zrovna připraven, že vpluje do úplňku, což bývá ráj pro kočičí reje a tak můj Kubík, kocour nad kocoury král sdělil, že by rád hodoval, a ještě k tomu si přál plnou mísu ryb.
Kočky se stáhly a spřáhly se; Je to blázen, kde není voda není ryb.
Hloupé kočky, hloupá koťata: Kubík ví jak vyzrát i na noční hvězdné řádění. Stačí si vzít dost dlouhý vlasec, skočit na měsíc dřív než vpluje do úplňkové fáze, to je jak houpačka...
...a hned je blaze. Na nebi počká si na Vodnáře, potom na Ryby...
A hle; hned je ryb plná ulice a ještě k tomu se vče jen zlatem třpytí.
Psst, tiše, nebuďte lidi, ani nezvěte kočky co byly líné, ať si nachytají jiné až budou vědět ja na to.
Kubík má tedy sám hostinu a hvězdné zlato na talíř.
Kdo nevěří ať tam běží na kostelní věž, třeba mu dá též.

Jak náš Filipko pomotal hlavu bublinkami i měsíci

Stalo se letné noci, že Filipko neměl si s kým hrát; kočky se odstěhovaly na venkov na lov myší a doma zbyl jen noční chlad. I vyšel si tedy před dům, postěžovat si měsíci; ten se smál, že má pod čepicí tisíce hvězdných tanečnic. Filipko dupnul si..."budu jich mít víc" a došel si domů pro bublifuk, je to mu to fuk, že Pepan, jeho pán spí tak tvrdě, do peřin zachumlán; tčeba se mu zdá o této bezesné noci, kdo ví...
A hned zhotovil Filipko první bubliny, za nimi druhé, třetí, a už k měsíci letí jako perličky z mořské hlubiny.
A ty tančily, tančily, do sebe vpíjely měsíční svit i hvězdné tanečnice.
Bylo jich na obloze čím dál více až měsíci se zatočila z toho hlava a začal couvat za obzor. Zbytečný vzdor...
Čas noci už se sám krátil. Svítalo.
A tak se i sen o bublinkovém ráji ztratil.
Pepa vstal, pro Filípka pospíšil si...
 ...a teď kdesi u rybníka Filípko mu říká jak to bývá s pohádkou a bublinkami, když kočičky zůstanou náhodou sami

Macek

Hudba je všude zde,  vesele se deska točí
motýl  na ní tancuje, Macek koulí na ně oči
Macku, dupni levou, pravou, do taktu se přidej k nám
ve večerním červánkově nemá být tu nikdo sám
Nikdo nemá sedět v koutě, netancuješ, nenajdou tě...

O předcích mojí Lubi

Je psáno v kronice nebeské
že byli, žili v krajině kolem mne
předkové moji, drahno tomu let
co první šli touto pozemskou poutí
naproti mému pozemskému žití
abych mohla vyprávět nad kvítím hřbitovním
o domě, o  ulici, o lampě do okna jim svítící
o hlásné věži se zvonicí, o nebeské okenici
kudy jdou ke mně  vůně jejich prostřeného stolu
řeč o hovoru co mívali spolu
...a vítr zvedá k oblakům mé vzpomínky
 nad střechy v dechu tancující; tak milující chvíle
 kdy ptačím letem se vznáším mezi oblačné listy
číst ve stopách kudy mi i oni ulétli

Když přijde čas

Přidat popisek

Čas, to je pavučinka pouhá 

sídlící v mojím budíku

každá minuta v něm co touha

touží se rozletět

vzít za kliku, ručičky roztočit 

co blankytná křídla

 a vážkou být

co v bezčasí vzlítla ...

  

...jak že v Košicích vyhrával flašinet

Lubinko, bylo to o svátečním čase

kdy anděl v noci nad Košice slétl

aby se podíval co že to tak teskno-bolno

až sladce nese se k měsíční krajině,

že ani luně nedá než

aby nad náměstíčkem pověsila se

jako lucerna, aby potulnému flašinetáři

svítila do táhlé melodie

o stesku dne, radostech hýření

píření milenek, milenců útěky

 a taky o štěstíčkách jako mušky zlaté

co odnášejí minuty

I bylo andělu tak nějak rozechvěle, 

až na dláždění začal sypat se svítáním

perličky rosy

...a flašinetář hrál a hrál, ani neviděl jak se anděl rozpustil 

a odevzdal ho slunečnímu svitu...

Jak se dívala pohádka oknem do Šťiavnice

Byla jedna babička, Pohádka a koukala se oknem do nebe co by tak mohla vyprávět až půjde spát slunce za obzor. A co nevidí mezi oblaky?
Čípak věže že na ni mávají? Kostelní věže Štiavnické jí lákají;
V jednom domě naší ulice sedí malíř co má už dlouhý, bílý vous i vlas jak maluje dlouho náš běžící čas. Paletu má posetou barvičkami jak louky květenou a krade z ní na plátno před sebou obraz k obrazu.
Už domaloval kytaře píseň, a pořád je to málo co objevuje, že by za to stálo zanést do  obrazu.
Trpaslík dlící pod stolem pomalu zarůstá  v samorostlého pamětníka a ještěrčí jazíček se s demižonem vína stýká, aby ho chutnal než ho sám malíř vypije....
...ten ale nemá čas; maluje, maluje pro Pohádku, aby jí děti  neusnuly  než domaluje
Tak, tak, tak tikají hodiny na věži. Kdo nechce, ať jim třeba i nevěří. Je to tak.

O Matějově jablku

To se musí do pohádky, aby se vědělo jak že to bylo?
Jablíčko Matějovo vyprávět o tom všem chtělo; Od Matěje vede prý jedna cestička
kde z hradu se kutálí občas jablíčka; jak by ne, když létají  povětřím
z věží a věžiček nápady lidiček jeden za druhým
a chudák Matějko jen kroutí hlavou, " Jsem jenom kašpárek
dám hlavu na špalek, jablíčko pověz mi, co já jen s tím?"
"Jediný nápad mám, já to tak nenechám, jablíčka,
že já vás sním?"