Ztracené sny

 Ze stera věží  zvečera

 městem rozlétlo se cilinkání ke klimbání

-   to spaní  nahlížely do oken kam vstoupit

kam vejít, kde snít

Ten večer je nikde nechtěli, veselili se

Sny se rozlétly nebesy  , zatoulaly se do hvězd

 a  lidé je pak marně hledali

List, lísteček do neznáma

 

Píši ti po větru,

leť. lístku, motýle, z památníku,

do světa leť

obejmi svět

řekni mu o našem náměstíčku, o naší aleji, kostele

maluj ho po větru na sluníčku

-

padá list za listem, stromy se svlékají

brzy se rozletí

za tebou poletí, můj liste z památníku,

letí si pro kytičku

Jak že blázen motýly chytal

 

Můj blázen, sotva ráno sobě přivstal

hned chytati motýly vydal se;

on přeci toužil po kráse,

lehkosti jejich bytí

není mu zbytí než je ulovit

neb k motýlům ho váže vážný cit

Ze sezóny duší- pro blázny

 

 Hej, bláznové tohoto světa

 nám bláznovství ať vzkvétá

je to přec pestrá paleta citů

Dost bylo o nás mýtů

-

My přeci, byť jsme blázni

děláme náš svět krásným!

Moje galaxie

 

Vznesená do vesmírných  výšin stratosférových

 ztrácím se vprostřed hvězdné báně

však nalézám v ní náruč

mého města, jeho hrboly kostelních věží

s tikotem nočních vteřin 

- jinak je všude spánek a   ulice tančící v ozvěnu mé malé, noční galaxii 

Okna do domu

 Okna jsou ústa, která hovoří

voní a zvou polední pohodou

- jsou okna, která zpívají jak hrají v domě

 líbezně pro mně

 - jsou okna dokořán co s nebem vedou dialog

slokami oblak, v kterých čtou skelné okenice

ty vlévají se do nich jako do sklenice

 - pavoučkům  předou pavučiny svými stíny

město se proplétá mezi nimi...

O stříbrných housličkách

 

Stříbrnou nocí zní stříbrný hlas

houslí, co kouzlí tóny, z věže kostelní

zní tisíci hvězdami nebe

a sněním, do kuropění...

Nespajíc, sen ti rozprávějí

struny žalbolně se chvějí

chtějí hladit, dokud smějí čarovat

prstokladem dnu zpět na návrat...

Ňufko, tě mám- ráda, však že

Vážně, mám tě ráda,  ňufko v obraze

žiješ svými malými poťouchlíčky zemskými;

myškou co zvědavě střeží kde se co děje

 zpěváčky u nebe co o tom všem notují 

rosničkou šplhajíc pro počasí jak na nás se směje

kotětem na střeše, diví se lampě kam až se vzhlédla

zatímco kocour si šplhá k okenici, aby mohl do světnice

a z věže kostelní polední zvony pějí si svoje

…  to je rozprávka, rozprávka to je ...

Jak se hlupák rozhodl, že i s prázdným matovičem bude králem

Hej, lidi, pospěšte, potěšte se

jak já se těším, že králem jsem

- málem o hlavu mohl bych být kratší, 

kdybych nebyl hlupákem

Však já jím jsem

 a rolničky cinkají jak zrnka vlčích máků

v mé makovičce: Jsem králem hlupáků

šašek počmáraný a svoje Haleluja

posílám na všechny světové strany

O Sněhulence a otráveném jablíčku

Pohádko, pověz, jak to bylo, když všude vládl běloučký sníh?

To Sněhurka se narodila a všude vládl šťastně smích

to štěstím vládl, převelikým, zářícím jako renety;

heboučkým jako pavučiny co předou, předou do snů  pohádky

  a taky tyto řádky splétají; o Sněhurce dál šeptají

Matičku její zem si vzala, však macechu zlou jí zanechala

 a té jablko přichystala plničké jedu,

aby Sněhurce ho dala...

Já předu, předu dále nitě do spánku, spřádám dál onu pohádku

Sněhurko, to princ zachrání tě polibkem rudým jak ty renety

a budete šťastni v té bílé zemi, princ a ty

Májový

sdílejtHoj, Hoj, fanfáry, sdílejte hudbu barev rozkvetlých do máje,
 je všude v ulicích,  zní v ní smích
 a město kvete sterou vůní svátečních uliček, zákoutí v nich
 Slunce je paňáca co pýchou se natřásá
že do všeho toho reje vnik a jeho hřejivý břink
 do rytmu hází paprsky, kolem nás
 Je májový první čas