Jak náš Filipko pomotal hlavu bublinkami i měsíci

Stalo se letné noci, že Filipko neměl si s kým hrát; kočky se odstěhovaly na venkov na lov myší a doma zbyl jen noční chlad. I vyšel si tedy před dům, postěžovat si měsíci; ten se smál, že má pod čepicí tisíce hvězdných tanečnic. Filipko dupnul si..."budu jich mít víc" a došel si domů pro bublifuk, je to mu to fuk, že Pepan, jeho pán spí tak tvrdě, do peřin zachumlán; tčeba se mu zdá o této bezesné noci, kdo ví...
A hned zhotovil Filipko první bubliny, za nimi druhé, třetí, a už k měsíci letí jako perličky z mořské hlubiny.
A ty tančily, tančily, do sebe vpíjely měsíční svit i hvězdné tanečnice.
Bylo jich na obloze čím dál více až měsíci se zatočila z toho hlava a začal couvat za obzor. Zbytečný vzdor...
Čas noci už se sám krátil. Svítalo.
A tak se i sen o bublinkovém ráji ztratil.
Pepa vstal, pro Filípka pospíšil si...
 ...a teď kdesi u rybníka Filípko mu říká jak to bývá s pohádkou a bublinkami, když kočičky zůstanou náhodou sami